Někdy si ani neuvědomíme, kým můžeme být, jaké jsou naše talenty a co vše můžeme dělat. Mně s tím pomohla zhruba před dvěma lety má kamarádka, která mě tak posunula ke změně.
A co vy toužíte také u sebe něco změnit nebo na sobě pracovat?

Jedno odpoledne jsem seděla se svou kamarádkou Verčou na kávě. Nějaký čas jsme se neviděly a má prý spousty novinek. Nemohla jsem se dočkat, co nového mi poví. Vyprávěla mi, že krátce navštěvuje řečnický klub. Mluvila o tom, jak tam potkává spousty skvělých a zajímavých lidí. Také si poprvé vyzkoušela improvizaci. S nadšením pokračovala ve vyprávění svých nově nabitých zážitků. Na závěr dodala, že se rozhodla stát členkou klubu.

„WOW“ jak jsem ji tak poslouchala, čím dál více jsem ji obdivovala. Pohrávala jsem si s myšlenkou „Jaké to asi je stoupnout si před neznámé lidi a začít mluvit? Jak bych se cítila já? Byla bych nervózní? A co teprve ty upřené pohledy právě na mojí osobu?“
Rázem mě vytrhla z mého zamyšlení slovy „No a nechtěla by si jít příště se mnou? Myslím, že by se ti to hodilo. Díky vašemu projektu, který máte, stejně jednou budeš muset mluvit před lidmi.“
Byla jsem zaskočená. Představila jsem si sama sebe a v hlavě mi proběhlo: „Proboha co já bych tam dělala? Já mezi profesionálními řečníky? Mezi lidmi, kteří jsou úplně jinde než já. Co když tam vůbec nezapadnu?“
Váhavě jsem odpověděla „Nejsem si jistá, jestli to bude zrovna pro mě.“
Verču má odpověď nezaskočila. Pohotově a s úsměvem dodala „ To nezjistíš, pokud to nezkusíš.“

Slovo dalo slovo a na příští setkání jsme šly společně.
Přiznám se, že jsem byla nervózní a v hlavě se mi odehrávaly všemožné scénáře. Přemýšlela jsem i nad tím, jestli to byla dobrá volba. Přeci to, ale teď na poslední chvíli nezruším. Kolem sedmé hodiny jsem stála před řečnickým klubem, kde mě Veru vyzvedla. Když jsme scházely po schodech na místo veškerého dění uslyšela jsem hlasitý smích. Což pro mě bylo předzvěstí dobré a odlehčené atmosféry.

Už není cesty zpět. Vcházíme do místnosti a veškeré pohledy se ubírají k nám. Nejdřív se ozve hlasité „Ahoj Veru“ a rázem se mi všichni začínají představovat. Má nervozita začíná opadat. Do prostoru se po krátké chvíli ozývá zacinkání. „Prosím posaďte se, budeme začínat. Plná očekávání si sedám vedle své kamarádky.

A program večera právě začíná.

Zahájení, představení moderátora a rolí

Jako první nás na pódiu mile přivítal jeden z členů. Muž s velmi příjemným hlasem. Pro začátek nám položil několik otázek k zamyšlení. Poté všechny vyzval, ať se představí a odpoví na otázku, kterou nám položil. „Jaké největší výzvě jste doposud čelili ve svém životě?“ Všechny nás tak hned na úvod zapojuje a prolomuje bariéry mezi námi. Mě osobně se tento přístup velmi zamlouvá. Rázem mám pocit, že už to pro mě nejsou cizí lidé. Najednou mi jsou o něco blíž. Po představení všech zúčastněných přichází na řadu moderátor, který nám přibližuje téma, představuje všechny role a jejich funkce, vysvětluje průběh celého večera.

Připravené projevy

Teď přichází čas zazářit. Tato část patří řečníkům a jejich připraveným projevům. Řečníci jsou celkem tři. Jeden po druhém sebevědomě vcházejí na pódium. Odhalují nám své příběhy, úvahy a zkušenosti. S úsměvem na tváři, pak předávají prostor dalšímu řečníkovi vychutnat si svou chvilku slávy. „Páni, nestačím se divit.“ Obdivuji každého z nich. Jejich projevy jsou naplněné emocemi, inspirací, vlastními zkušenostmi, informacemi a také humorem. Jsem těmito výkony naprosto ohromena. A odměňuji je svým hlasitým potleskem. Z mého úžasu mě vytrhne až oznámení, že následuje krátká přestávka. S tím přichází i prostor na to, lépe se poznat a seznámit.

Improvizace

Po krátké pauze následují improvizace. A tady se může zapojit každý, kdo najde odvahu. Byla jsem přesvědčená, že celé toto setkání absolvuji jako tichý pozorovatel a nehnu se ze svého místa.
Opak je pravdou. Sebrala jsem veškerou odvahu, odhodila zábrany a čert vem veškerý ostych. Vždyť co nejhoršího se muže stát? Zvedám se ze židle. Za velkého potlesku a povzbuzování kráčím přímo k moderátorovi improvizací, kde si losuji téma svého dvouminutového projevu. Ano byl to výstup z mé komfortní zóny ne že ne. Ale víte co? Byla to legrace. Navíc jsem ze sebe měla opravdu dobrý pocit. Ne, že by se mi zrovna improvizace povedla. Měla jsem radost, že jsem dokázala překonat svůj strach.

Zhodnocení

Nyní se blížíme pomalu k závěru večera. V poslední části přichází na řadu hodnocení. Světe div se, ale na tomto místě opravdu nejsou žádní nepřející lidé. Všude kolem zněla chvála, místo pošklebků a neustálého zdůrazňování chyb. Pokud se opravdu někomu něco nepovedlo, tak zpětná vazba byla podaná formou konstruktivní kritiky s doporučením, na čem by bylo dobré pro příště zapracovat.
Nakonec zaznělo pár slov závěrem, kdo měl chuť, pokračoval s ostatními ještě posedět.

A co jsem si z tohoto setkání odnesla?

1) Žádní strašáci ani bubáci tam na mě nečekali. Místo toho mě tam přivítala parta usměvavých a přátelských lidí.
2) Díky skvělým projevům řečníků a dobře zvoleným tématům, jsem domu odcházela s pořádnou porcí inspirace, velkou dávkou energie, s úsměvem od ucha k uchu a nedočkavostí, že další setkání bude až za týden.
3) Právě jsem objevila místo, kde mám možnost růst, pracovat na sobě a zlepšovat se v komunikaci. To vše navíc v příjemném kolektivu lidí, kteří se vzájemně podporují
4) Uvědomila jsem si, že se nemusíme bát věcí, které jsme nezkusili. Prostě stačí si to vyzkoušet a buď to pro mě bude nebo ne.
5) Je lepší si nevytvářet domněnky a všemožné scénáře, když ani nevíme, co nás vlastně čeká. Mohli by jsme se tak připravit o skvělé příležitosti. A nakonec jsem se musela zasmát sama sobě. Jak absurdní byly veškeré mé představy.

A co vy už jste někdy navštívili nějaký řečnický klub? Jakýkoliv. Třeba i ten náš Professional Toastmasters Praha. Pokud ano, můžete se s námi podělit o svůj zážitek, budeme moc rádi. Pokud však stále zvažujete, že byste do řečnického klubu rádi zavítali, ale nemáte na to odvahu a v hlavě vám běží všemožné scénáře, ať je vám pak tento článek inspirací a pomůže vám se rozhodnout.